Procházel jsem starý fotky a narazil na asi 3 roky starou vyjížďku. Neměl jsem ještě silničku. Jelo nás 5. Petr Becker Tingl, Petr Faltýnek, Lukáš Veselý, ti na silničce a já se Smoldou na bajku. A teď přišel ten geni(t)ální (čti co chceš, možné jsou obě varianty ) nápad – zopakovat to a porovnat jak jsem na tom. Tehdy jsem posledních 40 km dost vytuh a sotva dojel domů. Dneska bylo parádně. Methanol je pro. Jen Atomicy mají plný svaly keců, že ne, že to bude bolet, že se jim nechce, že by radši byly doma No jak malý děti Mají smůlu Jedeme. Tady paráda. Po cestě několik káňat. Jedno na mě dokonce pištělo (nebo jak se to říká). Až do Českýho Dubu celkem pohoda, jak se dalo čekat. Tam začíná stoupání vzhůru. Držím si konstantní tempo a šinu si to vzhůru Konečně spodní parkoviště. Pravá a hurá nahoru. Lidí a aut jak blázen. A jupí, na cestě je sníh se štěrkem Po chvilce jsou Ikony zalepený sněhem Proti mně zastavuje Golf. Auto plný omladiny a řvou na mě, že super a řidič ukazuje palec. To potěšilo. O kousek dál potkávám Miroslava Etzlera (herec, kdyby někdo neznal). Jak znám obličej, tak ze zvyku zdravím No trochu koukal Hodně lidí, který míjím, vyjadřuje obdiv. Jeeee, to je paráda. Bravo. Makej. A podobně. Pobavila mě hláška: „No ty vole, ani za deset tisíc.“ Když jsem se tomu zasmál, autor vypukl v záchvat smíchu Kousek výš další: „Tak to jsi borec.“ Odpovídám: „Díky, jedu z Poděbrad.“ Reakce: „No do prdele, slyšeli jste ho? Z Poděbrad. To je magor.“ Sakra, zase mě poznali Horní parkoviště. Dávám kolečko po parkovišti, abych pustil auta. Při druhé zatáčce cítím, jak jdou oba Ikony do strany. Led Není to takový ten pád, kdy lehneš na zem. Oba Ikony vezmou takovej švuňk, že vyletí do vzduchu. Kolo i s mou maličkostí se narovná do vodorovné polohy na levý bok, ale tak v metrové výšce. A pak prásk Rána na zem. Pán od auta za mnou se ptá, jestli jsem v pohodě. Říkám, že jo. Mám jen naražený koleno a kyčel To bude paráda, těch 100 km domů Pokračuju nahoru. Strašně lidí a hodně sněhu. Místy jsem jak sólista Národního baletu Kousek pod vrcholem, před tunelem borec: „Pojď, to dáš. Fandím ti.“ To je vážně jako bych jel etapu na Planinu krásných dívek, takových fanoušků Za tunelem tři slečny: „Ty vole, táta jezdí taky na kole. Ale tohle? To až mu řeknu, tak se posere.“ Konečně nahoře. I s hrabáním jsem to dal. Až jsem si zařval: „Joooo, jsem tady.“ Zase nějaký pár s děckem. Chlap: „To jste dobrej.“ Já: „Díky. Teď už jen domů.“ Paní: „A odkud jedete?“ Já: „Z Poděbrad.“ Ona: „To je nějak daleko ne? Kolik to je?“ Já: „Sto kilometrů sem.“ Chlap: „Tak to jste borec.“ Já: „Díky.“ Oba: „Tak šťastnou cestu.“ Malej: „Sťastnou sestu.“ Já: „Moc děkuju.“ Udělám pár fotek. Vichr jak blázen. Balím to a otáčím domů. Dolů za trest. Kličkovaná mezi lidmi. Znovu balet. Sjezd až do Českého Dubu ledový peklo. Ruce až bolí mrazem. Musím brzdit dvěma prsty. Cítím jak mi pomalu dochází cukr v těle V naší Polabské grupě na Whats App přijde foto jak jede Pitrs v Polabí. Fotky zalité sluncem Tak kontruju fotkou z Ještědu Komemtář Sagana bezkonkurenční: „Vyhrávají fotky z itošky, Norsko mě nějak nebere.“ Smích mě ale rychle přechází před Mnichovým Hradištěm. Hlava chce být už doma a nabízí variantu vlaku v Boleslavi Dopadá stejně jak Atomicy Zastávka na Benzině. Kofola, čokoládový muffin a Magnesia GO. Restart úspěšný. Jedeme dál. No Holé Vrchy se mi nechce, ale dávám to Konečně Nymburk. A ten úžasný pocit, když to máš domů 10 km, ale chybí ti 20 km a ty víš, že to musíš vzít přes Sadskou No co, bude komplet trojúhelník Poděbrady Jára Singh myslím, že to ty ses mě ptal na únavu Tak dneska jsem rozblemcanej jak převařenej knedlík Ale už se sbírám
No responses yet