Dneska jsem zvažoval, že vyrazím jen lehce protočit nohy, ale nějak to nevyšlo 
Věci v prádle, takže došlo na legendární kalhoty s dírou 
Děvčata a místní rejpaly však můžu uklidnit, upgradoval jsem je spodkama, jelikož byla zima 
Takže žádný faux pas 
Vyrazil jsem směr Žehuň. Pěkně pianko 
Před Libicí mlha. Takový ponurý úsek. Cosi bílého na cestě. Moc tomu nevěnuju pozornost. Do doby než se to pohnulo a schovalo se to za strom 
Držím tempo a podvědomě jsem připravený vyletět, ne z kůže, ale ze sedla a strhnout světový rekord ve sprintu na kilometr 
Strom je vedle mě. Nedá mi to a podívám se tam. Nic jsem neviděl 
Naštěstí Zastávka u kříže. Při odjezdu se najednou zjevuje postava. Dvě nohy. Hubená, vysoká 
Ukázalo se, že to byla cedule na dvou nohách a stožár Ale fakt to vypadalo jak postava
Nohy se nějak vzpamatovaly, takže jsem přitopil do tempa. Přichází nápad si vyjet třikrát Žehuňák, jen tak zlehka. Za kolejema se jede dobře, nechávám tam převod, na který jedu (38-14). Další super nápad, vyjet to na něj celý 
Klaplo to. Po cestě dolů úvaha, že všechny tři výjezdy by měly bejt stejný 
Druhej. V serpentině už to pěkně bolí. Ale dávám to. Dolů. Otočka a poslední. Tuším, že to bude bolet. Už dole nohy cejtim. Zatáčka. Trochu se to narovná. A znovu do kopce. Bolest narůstá. Serpentina. Vnímám každý svalový vlákno v nohách Je to takový to, že by nohy chtěly přestat. Ani omylem. Nepolevit. Držím otáčky a tempo. Ještě kousek. Jsem tam. Sednout, podřadit a točit. Zpátky dolů. Vytáčím nohy domů třicítkou Před Libicí mě osvítí geniální myšlenka. Nohy kašovitý, tak se hodí zkusit ještě sprint. Od křižovatky na ceduli. Dávám nejtěžší. Pravá. Ze sedla. Opírám se do toho. Kejvu Methanolem. 43 km/h. Hoří mi nohy. Bolest. Pocit, že se zastaví. Držim těch 43 až na ceduli. Svěsit. Pocit jak orgasmus, jen je to v nohách a ne mezi Pak už jen vyjetí domů
No responses yet